V průběhu posledních měsíců, které jsme v minulém článku nazvali kovidovým zemětřesením, se ukázalo, jak zásadní roli v nestandardní době hrála fungující komunikace, a to nejen ve školství, na které se projekty Rozum a Cit pro školy a Rozum a Cit pro školy v Praze zaměřují.

KOMUNIKACE, KOMUNIKACE, KOMUNIKACE… O TÉ TO VŠECHNO BYLO…

V období covidové karantény se všechny naše světy najednou propojily; naše role ztratily význam; každý z nás byl primárně „člověkem“. Začali jsme si uvědomovat rozdíly v našich možnostech, učili jsme se brát ohledy na ostatní, učili jsme se identifikovat potřeby, rizika, překážky a zároveň hledat způsoby, jak je překonat. Začali jsme se víc zajímat o ostatní, začali jsme klást spoustu otázek. Proč nemůžeš? Jak ti můžu pomoci? Jak by to šlo? Co potřebuješ k tomu, aby ses mohl připojit? Co ti brání na tom pracovat? Padala spousta otázek a spousta odpovědí, rozvíjela se spousta rozhovorů, díky kterým jsme měli možnost poznávat a rozvíjet sebe i ostatní, díky kterým jsme se učili pojmenovávat naše potřeby, plánovat, pracovat se svým přirozeným biorytmem, optimálně využívat svůj potenciál i přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Rozvoj komunikace byl naprosto klíčovým prvkem minulých měsíců. Pokud se dařilo komunikaci rozvíjet, posilovalo nás to a krizové období jsme zvládli dobře. Pokud se to nedařilo, dostávali jsme se do problémů; čím víc komunikace nefungovala, tím více se problémy prohlubovaly. Velmi ohroženou skupinou byly i děti s problémy v učení a chování a jejich rodiny, tj. cílová skupina projektů Rozum a Cit pro školy resp. Rozum a Cit pro školy v Praze, které právě neefektivní komunikace se školami po dobu jejich uzavření dostávala do značně problematických situací přinášejících potencionální důsledky do budoucna Souborem inovativních metod práce s dětmi, který v rámci projektů Rozum a Cit pro školy vytváříme, chceme inspirovat pedagogické pracovníky, aby ve své práci využívali určité kompetemce a s nimi související i techniky, postupy a přístupy, které jsou pro řadu z nich nové. A onu novost přináší i oblast  rozvoej jejich komunikačních dovedností. Jednou z velkých výzev pro pedagogické pracovníky je dovednost využívat v komunikaci (nejen) se žáky otevřené otázky, které jsou základem jakékoliv efektivní komunikace.

Nejen, že posouvají rozhovor, ale také nám umožňují více poznat našeho partnera v komunikaci – jeho názory, ale i jeho duši. Stává se tak v naších očích více „komplexním člověkem“ a my zase v těch jeho. Díky tomu jsou obě strany více motivované ke shodě a hledání řešení.

Jaký je vlastně rozdíl mezi otevřenými a uzavřenými otázkami?

Uzavřené otázky

• Používáme, pokud chceme získat jednoznačnou odpověď, konkrétní fakta nebo informace.
• Odpovídá se na ně „ano“, „ne“, či jinou krátkou, jednoslovnou odpovědí.
• Nepodněcují mluvčího, aby se rozpovídal. Získáme sice jednoznačnou odpověď, ale žádné další informace o mluvčím.
• Často ukončují konverzaci.

Příklady:

"Koho si vybereš?", "Mluvil jsi s Adamem?", "Kamarádí Eliška s Honzou?"

Otevřené otázky

• Jsou ideálním způsobem, jak druhé vtáhnout do rozhovoru.
• Používáme je tehdy, pokud chceme od mluvčího získat širší, hlubší informace.
• Vyžadují od mluvčího plnohodnotnou odpověď, obsahující jeho informace, pocity nebo vědomosti.
• Jsou to objektivní otázky, které mluvčího nenavádějí k určité odpovědi, ale "nutí" ho vyjádřit se vlastními slovy a dle svého uvážení.
• Začínají obvykle výrazy: proč, jak, co, čím, jaký, popište, povězte mi, co si myslíte o, atd.

Příklady:

"Co se dělo, když jsem odešel?"

"Proč se Ondra nenaučil na zkoušku?"

"Pověz mi, jak se ti líbí nová paní učitelka?"

Buďme opatrní při používání výrazů "proč" a "jak"!

V některých souvislostech výrazy "proč" a "jak" totiž podněcují k vyjádření názorů a k zaujímání obranných postojů! Např. "Proč jsi to udělal?" (nutí obhajovat se) vs. "Jaké okolnosti ovlivnily tvoje rozhodnutí?" Co tě vedlo k tomuto rozhodnutí?

Co když otevřené otázky nefungují?

Může se stát, že respondent nemusí rozumět, kam otázkou míříme, pak je nutné svůj dotaz objasnit a otázku více zkonkretizovat. Může se ale stát i to, že tématu nerozumí, nemá dostatek informací k odpovědi, nebo je pro něj téma příliš osobní. Ani pak se odpovědi nedočkáme, i když bude otázka velmi dobře formulovaná. Může se stát ale i pravý opak – respondent svou odpověď "rozkošatí" natolik, že nás odvede od původní otázky.

Pokud tedy chcete, aby respondent odpovídal stručně a k věci, musí být vaše otázka dostatečně konkrétní!

Vypadá to velmi jednoduše, že?

Přitom v praxi používáme daleko častěji otázky uzavřené, např. Chceš k snídani jogurt? Vrátíš se z práce jako obvykle? Počítáš s tím, že o víkendu jedeme k babičce? ...nebo s použitím "obviňujících" výrazů "proč" a "jak", např. "Proč ses nenaučil na tu písemku? Jak to, že sis zase zapomněl ten sešit?" atd.

Tak pojďme trénovat!

autor textu: Mgr. Pavlína Sadilová, odborný garant projektu