opz barevne 72dpi

… a také téma, které je v současné době více než aktuální. Děti se vrací do škol po dvou měsících distanční výuky. My, dospělí, předpokládáme, že se děti těší na své spolužáky a návrat do školních lavic vítají. Mnohé děti ale prožívají v těchto dnech velké úzkosti s tímto návratem spojené. Předpokládáme, že dopady distanční výuky, nucené sociální izolace a ztráty základních školních návyků budou jedním z témat, se kterými se budeme na školách zapojených do projektu Rozum a Cit pro školy často potkávat.

Věříme, že následující text může být inspirací, jak na úzkost u dětí nahlížet a především, jak s ní pracovat, ať už jste v pozici rodiče nebo učitele…

Hlavním důvodem, proč máme z úzkostí tak velký strach je fakt, že vyvolávají velké NEZNÁMO. Uvádí nás do silné nejistoty a pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem. Nevíme, CO SE DĚJE, PROČ SE TO DĚJE A CO SE S TÍM DÁ UDĚLAT.

Přestože úzkost je častokrát komplexním a velmi složitým problémem, v mnoha případech můžeme naše děti jednoduše podpořit a z úzkosti je postupnými kroky vyvést.

Úzkost je spletenec našich nevědomých myšlenek a pocitů, které si v nás žijí svým vlastním životem. Čím více nepříjemných, neprobádaných a neuspořádaných myšlenek a pocitů v sobě máme, tím větší chaos, nejistota, strach, panika či přehlcení zasahuje do našeho vnitřního prostoru.

Poslední týdny se objevuje čím dál více úzkostí u dětí, které si neumí s takto silnými a nepříjemnými pocity poradit. Pokud u vašeho dítěte vnímáte zvýšenou citlivost, pocity bezmoci, zvyšující se nejistotu a strach, můžete jim poskytnout „první pomoc“ následujícími kroky.

VNÍMEJTE, CO SE VÁM VAŠE DÍTĚ SNAŽÍ ŘÍCT.

Je velký rozdíl mezi posloucháním, co vám vaše dítě říká a vnímáním toho, co se doopravdy děje. Vytvořte pro vaše dítě takový „prostor“, kde se bude cítit bezpečné a přijímané a dokáže se vám otevřít. Vnímejte, kdy k těmto okamžikům dochází. Může to být při hře, při sledování oblíbeného pořadu nebo večer při usínání. Využijte těchto momentů, kdy se dítě začne otevírat jako květina a sdílet s vámi svůj vlastní příběh. Vaše role je být tichým posluchačem.

PŘÍJÍMEJTE VŠE, CO VAŠE DĚTI CÍTÍ.

Nehodnoťte, nebagatelizujte a nekomentujte NIC, co vám vaše dítě sděluje. Jednoduše buďte v jeho blízkosti a vnímejte ho všemi smysly. Na jeho slova reagujte přijímajícími a potvrzovacími dovětky typu „chápu co říkáš, musí to být pro tebe velmi těžké, věřím ti“. Když budete dostatečně PŘÍTOMNÍ, vaše dítě samovolně pocítí důvěru a bezpečí, ve kterém se uvolní a postupně budete oba získávat potřebné informace.

DEJTE DÍTĚTI POCIT, ŽE JEHO SITUACE MÁ ŘEŠENÍ.

Pozvolna, když se příběh začne rozplétat, i kdyby to mělo být zpočátku jen pár strohých vět, dejte vašemu dítěti pocit, že jeho „situace“ má ŘEŠENÍ. Bez problému přiznejte, že zatím nevíte, co udělat, ale určitě víte, že to společně zvládnete!

UJISTĚTE VAŠE DÍTĚ, ŽE NA TO NENÍ SAMO.

Nikdo nechce být na své problémy sám. A už vůbec ne dítě, které nerozumí, co se s ním vlastně děje. Dejte vašemu dítěti pocit vědomí, že má ve vás oporu. Že to zvládnete spolu. Že jste tam s ním. Že celá rodina je TADY, připravena udělat cokoliv, aby získalo podporu, kterou potřebuje.

POMOZTE VAŠEMU DÍTĚTI POCHOPIT, CO SE S NÍM DĚJE.

Úzkost, panika a pocity bezmoci primárně vznikají v momentech, kdy vůbec netušíme, co se s námi děje nebo když neznáme řešení. Přiměřeně věku dítěte zkuste jednoduše vysvětlit, co se v něm na obecné rovině odehrává, přestože sami možná vůbec netušíte, o co jde. Vysvětlete mu, že uvnitř sebe má spoustu myšlenek, kterými se vědomě i nevědomě každý den vnitřně zaobírá a které mohou způsobit hodně neplechy. Pomozte mu pochopit, že povídáním o svých pocitech pomůže rozplétat klubko vlastní beznaděje. Vše je samozřejmě nutné přizpůsobit věku dítěte. U malých dětí můžete použít symboliku a klást jednoduché otázky:

Jakou barvu má tvůj pocit? Co pro tebe tato barva znamená? V jakých situacích se tato barva objevuje? Buďte hraví. Nemusíte být psychologem, stačí být PŘÍTOMNÝM VNÍMAVÝM RODIČEM, vaše intuice už vás navede.

PROPOJTE DĚTI S JEJICH VLASTNÍ SÍLOU.

Každé dítě má svou vnitřní sílu, o kterou se může opřít. My jsme tady od toho, abychom jim tuto sílu ukazovali a připomínali. V situacích, kdy děti řeší něco nepříjemného, jim zkuste připomínat jejich výhry, co již v životě dokázaly a co se jim podařilo překonat. Když se člověk necítí dobře, má tendenci na to zapomínat, pojďme to tedy našim dětem s láskou připomenout.

POSTUPNĚ ROZPLÉTEJTE PŘÍČINU.

Nikdy na dítě netlačte a nesnaže se rychle najít řešení. Východisko z každé situace se většinou samo objeví, když je oblast problému dostatečně probádána. Pokud se vám společně podaří najít co nejvíce odpovědí na „CO“ (co se v tobě děje, jaké jsou tvé myšlenky, kdy se nepříjemné pocity objevují), „JAK“ se bude postupně samo odkrývat (jak to vyřešíme, co s tím budeme dělat).

Pokud je dítě ještě malé, nedokáže na svůj vlastní problém dostatečně nahlédnout. Pomozte mu hrou. Můžete použít jednoduché otázky typu „Co by udělal tvůj oblíbený superhrdina? Jakou podobu (nějaké monstrum z pohádky) má ten tvůj ošklivý pocit? Co by dokázalo toto monstrum zneškodnit? Kdo nebo co by nám s tím mohl pomoci?“ Velmi nápomocné může být také použití škály, kterou krásně zvládají i malé děti. "Jak moc je silný ten zvláštní pocit uvnitř tebe od jedničky do desítky? Jaký nejmenší krok můžeme teď udělat pro to, aby to bylo o jedno číslo vyšší (abys povylezl na žebříku o stupínek výš)?" Odpovědi mohou být různé, od jednoduchých kroků „Můžeme se obejmout, můžeme si zazpívat naši oblíbenou písničku“ až po konkrétní fakta „potřebuji, abys se mnou trávila více času“, „potřebuji, aby zítra nebyla matematika“. Jednoduché otázky častokrát přináší přímé odpovědi. Když máme odpovědi, můžeme hledat řešení.

Příklad dám na čtrnáctiletém chlapci, který začal být v období distanční výuky velmi úzkostný a rapidně se mu zhoršoval prospěch. Nikdo nechápal, co se mu děje. Postupem času vyplynulo, že se dítě nedokázalo zorientovat v množství udělovaných úkolů, které získával ze školy. Informací bylo tolik, od různých učitelů, v různém čase a z různých zdrojů, že chlapec byl vnitřně přesycen a jednotlivé podněty už nebyl schopen přijímat. Vzrůstající stres cítil, ale vzhledem k jeho věku nedokázal vyhodnotit konkrétní stresory a příčinu svých problémů. Nerozuměl svému vnitřnímu světu ani sám sobě a začal tak upadat do beznaděje a pocitů selhání. Postupným rozklíčováním celé situace rodiče napomohli synovi s organizací školního týdne, udělali potřebné změny v komunikaci s pedagogy a vše se postupně vrátilo do rovnováhy – dítě se zklidnilo, jelikož pochopilo, co se s ním děje, jaká je příčina, a že jeho problém má řešení.

Dalším příkladem je desetiletá holčička, která se čím dál více uzavírala do sebe a téměř přestávala komunikovat. Postupně z celé situace vyplynulo, že se dívka cítila „neviditelná“ a upadala do svého vnitřního světa plného bezmoci. Vzhledem k současnému dění, kdy rodiče řešili stresovou situaci, jak skloubit svá zaměstnání s třemi dětmi na distanční výuce, vznikl v rodině obrovský chaos a zmatek. Rodiče řešili jen to nezbytné a na nejdůležitější chvilky se svými dětmi nebyl čas. Holčička se trýznila vnitřními pocity, že už ji nikdo nemá rád, že přestává existovat. Postupné kladení jednoduchých otázek přineslo rodině důležitá uvědomění, přimělo rodiče udělat potřebné změny a začalo se svými dětmi více komunikovat a lépe trávit volný čas. Celá situace se postupně stabilizovala.

Takových situací je dnes opravdu mnoho a častokrát mají v této náročné době JASNÁ a "jednoduchá" ŘEŠENÍ!

Vidět naše vlastní děti smutné či úzkostné je pro nás rodiče psychicky velmi náročné. Proto nikdy nezapomínejte na další, velmi důležitý bod v rámci první pomoci s dětskou úzkostí. SAMI SOBĚ DOPŘEJTE PODPORU. Rozlište, kdy jste schopni situaci zvládnout sami a kdy je dobré poradit se s odborníkem. Nezapomeňte na psychohygienu. Podporu svým dětem dokážete poskytnout nejlépe, když sami budete v rovnováze. Musíte mít z čeho brát, abyste mohli dávat. Když budete panikařit a sami se utápět v úzkosti, že nejste dobrý rodič, nic tím nevyřešíte. Připomínejte si, že jednáte nejlépe, jak v daný moment dokážete.

Pamatujte si, KAŽDÁ SITUACE MÁ ŘEŠENÍ. NEJSTE NA TO SAMI. PODPOŘTE SEBE, PODPOŘTE VAŠE DĚTI. Nejlépe tak, že si BUDETE DŮVĚŘOVAT, NASLOUCHAT SI A VZÁJEMNĚ KOMUNIKOVAT.

Autor textu: Mgr. Petra Flemrová, odborný garant pro školy

Distanční vzdělávání se během letošního roku stalo nedílnou součástí našich životů. Na novou situaci reagujeme i v rámci projektu Rozum a Cit pro školy a do vznikající metodiky aktuálně zařazujeme kapitolu věnující se dětem s problémy v učení a chování ve škole v režimu domácího vzdělávání.

Děti s problémy v učení, které potřebují i za běžného režimu prezenční výuky pomoc rodičů, učitelů a asistentů patří mezi skupiny dětí, pro které je distanční výuka extrémně náročná. Pokud k této skutečnosti přistupuje ještě nějaká další komplikace, např. nedostatečné technické vybavení rodiny nebo chybějící podpora rodičů, dostávají se tyto děti do pasti a jejich potíže se prohlubují.

Na začátku listopadu 2020 vyšla tematická zpráva České školní inspekce, která velmi přehledně prezentuje závěry dotazníkového šetření zaměřeného na reflexi období distančního vzdělávání ve 2.pololetí školního roku 2019/2020, a to z pohledu žáků i pedagogů. Na základě těchto zjištění zároveň formuluje základní doporučení pro tento typ výuky.

Souhrn doporučení pro školy uvedený v této zprávě je velmi inspirativní, zároveň přehledný a doplněný o odkazy na konkrétní metodickou inspiraci (webináře, články, podcasty atd.).

Zmiňovaný průzkum vedl k závěru, že prvním předpokladem efektivity on-line výuky je její organizační zvládnutí.

Je vhodné zvolit pevnou organizaci distanční výuky – rozvrh, který bude maximálně efektivní pro žáky, vstřícný k rodičům (zejména na 1.stupni) a zároveň umožní i psychohygienu učitelů.

Je důležité zvolit jednotnou vzdělávací platformu, všechny informace přehledně zpřístupnit žákům i rodičům a nastavit pravidelnou periodicitu zasílání informací.

Většina dotazovaných učitelů se shodla na potřebě dělit třídy do menších skupin (5-7 dětí). Důvodem je zejména zapojení všech dětí do výuky. Ve velkém počtu se neaktivní děti „ztrácí“ už jen tím, že nejsou všechny vidět na obrazovce.

Jedním ze zásadních zjištění byla skutečnost, že překlopení prezenční výuky do virtuálního prostředí poměrem 1:1 není efektivní.

V průběhu online výuky by nemělo převládat probírání nového učiva, které je pro žáky, rodiče i učitele velkou zátěží. Pozornost by měla být zaměřena více na opakování a upevňování již probraného učiva.

Druhým předpokladem efektivity distanční výuky i podmínkou pro spokojenost s ní je získávání zpětné vazby, a to od žáků i učitelů. Spokojenost na straně žáků je spojená mj. se zažíváním úspěchu. V běžné prezenční výuce je část zpětné vazby poskytována neverbálním projevem učitele a reakcí spolužáků. To při on-line výuce chybí. Proto je důležité zaměřit se na časté poskytování zpětné vazby.

Souvisí to i s potřebou sociálního kontaktu, který se ukázal jako stěžejní a byl v jarním období často podceňován. Zejména žáci 2.stupně byli s velkou částí učitelů v kontaktu pouze přes email.

Zásadní význam má pak pro žáky sociální kontakt se spolužáky. Distanční výuka by tedy měla sociální kontakt prostřednictvím on-line nástrojů umožňovat. Současně by měly být sociální dovednosti i během tohoto způsobu výuky rozvíjeny a žáci by se měli ve virtuálním prostředí učit spolupracovat, tzn. je potřeba zaměřit se na podporu skupinové práce v on-line prostředí. Naopak je potřeba pečlivě zvažovat zadávání samostatné práce (např. referát, prezentace) – tím byli žáci v jarním období zahlceni a trávili pak u počítače mnoho dalšího času i mimo výuku. Proto se doporučuje doplňovat on-line výuku praktickými úlohami, které s ní souvisí a jsou koncipovány tak, aby se při jejich plnění mohli žáci pohybovat.

Z toho vyplývá, že jedním ze základních doporučení je věnovat se cíleně rozvíjení sociálního kontaktu žáků se všemi svými vyučujícími, ale také rozvíjení komunikace pedagogů s rodiči dětí. Učitelé, kteří se na to zaměřili už v jarním období velmi pozitivně hodnotí přínosy tohoto přístupu, což vystihuje následující vyjádření jedné z dotazovaných vyučujících: „Lépe jsem se seznámila se situací žáků, což mi umožnilo proměnit náhled na ně a vedlo k většímu rozmýšlení, co komu zadávat, jak diferencovat.“

Doporučuje se zvýšit intenzitu komunikace třídního učitele s žáky a jejich rodiči, zvláště nemohou-li se pravidelně účastnit on-line výuky. Je potřeba cíleně se zaměřit na komunikaci s rodiči zejména nejmladších žáků a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, což zahrnuje i cílovou skupinu našeho projektu, tj. děti s poruchami učení a chování ve škole.

Třetím předpokladem efektivity distanční výuky je, aby žáci dosahovali takových výsledků, jakých pedagog očekává, že by měli dosáhnout. Ze zprávy ČŠI však vyplývá, že v jarním období velká část učitelů nijak neupravila a neredukovala vzdělávací obsah a věnovala se distančně jeho postupnému probírání. Takový postup velmi snižoval efektivitu on-line výuky.

Na základě této zkušenosti ČŠI doporučuje redukovat obsah vzdělávání především v naukových předmětech. Stanovit prioritní dovednosti a znalosti a věnovat jim pozornost, byť to bude na úkor dalšího vzdělávání.  Stejně tak se doporučuje soustředit se na neustálé zapojování žáků do on-line výuky a umožnit jim tak být aktivní, a to opět i za cenu upozadění plánovaného vzdělávacího obsahu.

Tolik stručný náhled do aktuální zprávy České školní inspekce

Dlouhodobá distanční výuka klade obrovské nároky na žáky, rodiče i pedagogy. S plným vědomím této situace se proto snažíme projekt Rozum a Cit pro školy co nejvíce přizpůsobit aktuálnímu dění a to nejen rozšířením připravované metodiky o toto téma, ale i flexibilní změnou spolupráce s pedagogy, ať již v rámci jejich školení nebo v rámci jejich přímé práce se žáky.

autor textu: Mgr. Pavlína Sadilová, odborný garant projektu

I když tu máme zřejmě druhou vlnu COVID 19 a ještě nás čeká krušný podzim, nezahálíme. Každý manažer projektu musí být připraven i na krizový plán. A my věříme, že dokážeme aktivity projektu přizpůsobit tak, že projekt zrealizujeme a možná ještě obohatíme, právě díky pandemii COVID 19, o nové prvky.

Během léta jsme nezaháleli. V rámci projektů Rozum a Cit pro školy a Rozum a Cit pro školy v Praze se začala na svět klubat metodika, která by měla být od podzimu ověřována v praxi.

Podařilo se nám navázat spolupráci s odborníky specializujícími se na témata, která trápí nejednoho pedagoga nebo rodiče. Každý z nich přispěl do připravovaného materiálu nejen svými odbornými, ale především praktickými zkušenostmi a tipy pro pedagogické pracovníky - na co se v daném tématu zaměřit, jak případný problém identifikovat, kam se obrátit pro další odbornou pomoc atd. Kromě psychoterapeutů, psychologů, psychiatrů, sociálních pracovníků a speciálních pedagogů se na textech podílí i odborníci na logopedii, adiktologii, canisterapii, fyzioterapii, ale také např. odborníci z doprovázejících organizací, specialisté na čínskou medicínu, zdravou výživu nebo právo. Vzniká tak multioborový dokument s ambiciózním cílem – pomoci vyškoleným pedagogickým pracovníkům zorientovat se v problematice témat, se kterými se často potkávají.

Již se rýsuje definitivní podoba týmu odborných garantů, kteří budou k dispozici vyškoleným pedagogickým pracovníkům na školách zapojených do projektů. Odborní garanti budou plnit funkci jakéhosi mentora, poradce, podpory, facilitátora… zkrátka, budou vyškoleným pedagogickým pracovníkům k dispozici tam, kde bude třeba.

Během léta také vznikly inspirativní pomůcky pro edukačně-terapeutický balíček, s kterým budou pracovat vyškolení pedagogičtí pracovníci ve školách. Máme obrovskou radost zejména z pomůcky, kterou jsme nazvali „Sada ilustrovaných karet s prostředími, postavičkami a symboly“, kterou dobře doplní sada kartiček s názvy emocí a pocitů. Dali jsme prostor mladé ilustrátorce Barboře Vlkové a ukázalo se, že naše volba byla velmi dobrá. Děkujeme tímto nakladatelství Pasparta za zprostředkování spolupráce.

„Akademická“ etapa projektu, tedy tvorba metodiky a pomůcek pomalu přechází do práce „v terénu“. První ohlasy z řad pedagogických pracovníků, jsou však nad očekávání pozitivní.

Vzhledem ke „covidovému“ vývoji posledních dní však pracujeme i s krizovým scénářem našich projektů. Ze všech školení mohou vzniknout edukativní videa či webináře. Jsme připraveni online nejen školit, ale také být nápomocni učitelům, na které jsou v případě distanční výuky kladeny nemalé nároky.

autor textu: Mgr. Pavlína Sadilová, odborný garant projektu

Využití "koučovacího přístupu" ke zlepšení komunikace (nejen) ve školách

V minulých článcích jsme se zamýšleli nad důsledky "koronavirového zemětřesení" a zvýšenými nároky na komunikaci v krizovém období. Odhalili jsme jedno z komunikačních "kouzel" - umění kladení otevřených otázek. Dnes přidáme další "kouzelný" dílek do skládačky s názvem efektivní komunikace. Tím dílkem je tzv. "koučovací přístup".

Co se vlastně pod pojmem "koučovací přístup" skrývá?

Je to specifické vedení rozhovoru, které zajišťuje nejen efektivní komunikaci, ale také vede ke

  • zvyšování sebevědomí těch, se kterými mluvíme, ať už jde o děti nebo dospělé - že to, co dělají, dělají dobře, protože vědí, proč to dělají, protože jdou svou vlastní cestou, která jim dává smysl

  • posilování jejich vnitřní motivace

  • zvyšování jejich samostatnosti při plnění úkolů, zejména samostatného rozhodování

  • zvyšování jejich výkonnosti/efektivity

…a o to nám přece jde. Zejména ve školním prostředí máme často pocit, že (nejen) děti "zavírají uši" kdykoliv na ně mluvíme, že nás „neslyší“ nebo slyšet nechtějí. Pojďme je tedy do hovoru vtáhnout. Zjistit, co vlastně potřebují, čeho se bojí, s čím si neví rady. Ukažme jim, že nás opravdu zajímají, že se snažíme nalézt řešení pro ně „na míru“, které respektuje jejich možnosti, schopnosti i aktuální nastavení. Teprve pak máme šanci, že (nejen) děti budou opravdu chtít.

Základem vedení rozhovoru koučovacím přístupem je tzv. model GROW.

Je to univerzální postup kladení otázek, který lze využít v každém rozhovoru zaměřeném na hledání řešení nějakého problému, a to bez ohledu na téma.

Tato technika je vlastně zároveň i přímou tvorbou tzv. "akčního plánu", tzn. co je potřeba nebo je možné v dané situaci dělat; proto se využívá zejména ve fázi "hledání řešení".

Je to model čtyř na sebe navazujících oblastí, na které bychom se měli v rozhovoru zaměřit, pokud má rozhovor vést k cíli.

První oblast je zaměřena na identifikaci CÍLE (ang. Goal, proto "G").

Ve druhé oblasti prozkoumáváme REALITU (ang. Reality, proto "R"), tedy zjišťujeme, jaká je aktuální situace.

Ve třetím okruhu otázek se zaměřujeme na MOŽNOSTI (ang. Options, proto "O"), tzn. brainstormujeme a ověřujeme všechny reálné i nereálné možnosti a cesty, které by mohly vést ke splnění našeho cíle. Mluvíme i o potenciálních rizicích i oporách tak, abychom získali přehled o našich reálných možnostech.

V poslední oblasti se pak soustředíme na vytvoření vlastního individuálního "akčního plánu", tzn. kdo, co, kdy a jak udělá.

Pořadí otázek je důležité zejména proto, že umožňuje efektivní vedení rozhovoru a přináší praktické pozitivní výsledky.

Není to však jednorázový proces. Pokud např. v bodu 2 zjistíme, že se nám mění bod 1, v klidu se vrátíme zpět a to o tolik kroků, o kolik potřebujeme. Např. při prozkoumávání reality se změnil cíl (což se stává velmi často), tzn. vrátíme se zpět k definici cíle… To stejné se nám může stát klidně až ve fázi mapování možností, nebo dokonce i během vytváření vlastního akčního plánu, který by měl být výsledkem celého našeho snažení.

Každou oblast opakovaně prověřujeme a zjišťujeme, zda vede k cíli. Nespokojíme se proto jen s jednou otázkou a jednou odpovědí, ale ptáme se na totéž více způsoby. Před definitivním rozhodnutím co a jak udělat je pro toho, s kým vedeme tento typ rozhovoru, totiž velmi důležité ujistit se, že kroky, které si naplánoval opravdu povedou k cíli.

Mezi největší přínosy zapojení modelu GROW do vedení rozhovoru patří zejména zjištění:

  • co SKUTEČNĚ chcete dělat; ušetříte si tak zbytečné začátky nebo slepé odbočky

  • JAK DALEKO na cestě k cíli už jste a na čem ještě musíte pracovat; identifikujete tak VŠECHNY své zdroje

  • CO opravdu STOJÍ V CESTĚ splnění vašeho cíle vs. co jen vypadá jako překážka

  • jak PŘEKONAT PŘEKÁŽKY; nalezení způsobu jak je přejít, přeskočit, podlézt, odstranit, vyřešit atd.

  • jak NALÉZT a VYTVOŘIT PODPORU, kterou potřebujete

Pokud má být rozhovor vedený koučovacím přístupem skutečně efektivní, je nutné propojit metodu GROW s uměním klást otevřené otázky, jejichž podstatu jsme probírali v minulém článku a také se správnou definicí cíle, na což se zaměříme příště…

autor textu: Mgr. Pavlína Sadilová, odborný garant projektu

V průběhu posledních měsíců, které jsme v minulém článku nazvali kovidovým zemětřesením, se ukázalo, jak zásadní roli v nestandardní době hrála fungující komunikace, a to nejen ve školství, na které se projekty Rozum a Cit pro školy a Rozum a Cit pro školy v Praze zaměřují.

KOMUNIKACE, KOMUNIKACE, KOMUNIKACE… O TÉ TO VŠECHNO BYLO…

V období covidové karantény se všechny naše světy najednou propojily; naše role ztratily význam; každý z nás byl primárně „člověkem“. Začali jsme si uvědomovat rozdíly v našich možnostech, učili jsme se brát ohledy na ostatní, učili jsme se identifikovat potřeby, rizika, překážky a zároveň hledat způsoby, jak je překonat. Začali jsme se víc zajímat o ostatní, začali jsme klást spoustu otázek. Proč nemůžeš? Jak ti můžu pomoci? Jak by to šlo? Co potřebuješ k tomu, aby ses mohl připojit? Co ti brání na tom pracovat? Padala spousta otázek a spousta odpovědí, rozvíjela se spousta rozhovorů, díky kterým jsme měli možnost poznávat a rozvíjet sebe i ostatní, díky kterým jsme se učili pojmenovávat naše potřeby, plánovat, pracovat se svým přirozeným biorytmem, optimálně využívat svůj potenciál i přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Rozvoj komunikace byl naprosto klíčovým prvkem minulých měsíců. Pokud se dařilo komunikaci rozvíjet, posilovalo nás to a krizové období jsme zvládli dobře. Pokud se to nedařilo, dostávali jsme se do problémů; čím víc komunikace nefungovala, tím více se problémy prohlubovaly. Velmi ohroženou skupinou byly i děti s problémy v učení a chování a jejich rodiny, tj. cílová skupina projektů Rozum a Cit pro školy resp. Rozum a Cit pro školy v Praze, které právě neefektivní komunikace se školami po dobu jejich uzavření dostávala do značně problematických situací přinášejících potencionální důsledky do budoucna Souborem inovativních metod práce s dětmi, který v rámci projektů Rozum a Cit pro školy vytváříme, chceme inspirovat pedagogické pracovníky, aby ve své práci využívali určité kompetemce a s nimi související i techniky, postupy a přístupy, které jsou pro řadu z nich nové. A onu novost přináší i oblast  rozvoej jejich komunikačních dovedností. Jednou z velkých výzev pro pedagogické pracovníky je dovednost využívat v komunikaci (nejen) se žáky otevřené otázky, které jsou základem jakékoliv efektivní komunikace.

Nejen, že posouvají rozhovor, ale také nám umožňují více poznat našeho partnera v komunikaci – jeho názory, ale i jeho duši. Stává se tak v naších očích více „komplexním člověkem“ a my zase v těch jeho. Díky tomu jsou obě strany více motivované ke shodě a hledání řešení.

Jaký je vlastně rozdíl mezi otevřenými a uzavřenými otázkami?

Uzavřené otázky

  • Používáme, pokud chceme získat jednoznačnou odpověď, konkrétní fakta nebo informace.
  • Odpovídá se na ně „ano“, „ne“, či jinou krátkou, jednoslovnou odpovědí.
  • Nepodněcují mluvčího, aby se rozpovídal. Získáme sice jednoznačnou odpověď, ale žádné další informace o mluvčím.
  • Často ukončují konverzaci.

Příklady:

"Koho si vybereš?", "Mluvil jsi s Adamem?", "Kamarádí Eliška s Honzou?"

Otevřené otázky

  • Jsou ideálním způsobem, jak druhé vtáhnout do rozhovoru.
  • Používáme je tehdy, pokud chceme od mluvčího získat širší, hlubší informace.
  • Vyžadují od mluvčího plnohodnotnou odpověď, obsahující jeho informace, pocity nebo vědomosti.
  • Jsou to objektivní otázky, které mluvčího nenavádějí k určité odpovědi, ale "nutí" ho vyjádřit se vlastními slovy a dle svého uvážení.
  • Začínají obvykle výrazy: proč, jak, co, čím, jaký, popište, povězte mi, co si myslíte o, atd.

Příklady:

"Co se dělo, když jsem odešel?"

"Proč se Ondra nenaučil na zkoušku?"

"Pověz mi, jak se ti líbí nová paní učitelka?"


Buďme opatrní při používání výrazů "proč" a "jak"!

V některých souvislostech výrazy "proč" a "jak" totiž podněcují k vyjádření názorů a k zaujímání obranných postojů! Např. "Proč jsi to udělal?" (nutí obhajovat se) vs. "Jaké okolnosti ovlivnily tvoje rozhodnutí?" Co tě vedlo k tomuto rozhodnutí?

Co když otevřené otázky nefungují?

Může se stát, že respondent nemusí rozumět, kam otázkou míříme, pak je nutné svůj dotaz objasnit a otázku více zkonkretizovat. Může se ale stát i to, že tématu nerozumí, nemá dostatek informací k odpovědi, nebo je pro něj téma příliš osobní. Ani pak se odpovědi nedočkáme, i když bude otázka velmi dobře formulovaná. Může se stát ale i pravý opak – respondent svou odpověď "rozkošatí" natolik, že nás odvede od původní otázky.

Pokud tedy chcete, aby respondent odpovídal stručně a k věci, musí být vaše otázka dostatečně konkrétní!

Vypadá to velmi jednoduše, že?

Přitom v praxi používáme daleko častěji otázky uzavřené, např. Chceš k snídani jogurt? Vrátíš se z práce jako obvykle? Počítáš s tím, že o víkendu jedeme k babičce? ...nebo s použitím "obviňujících" výrazů "proč" a "jak", např. "Proč ses nenaučil na tu písemku? Jak to, že sis zase zapomněl ten sešit?" atd.

Tak pojďme trénovat!

autor textu: Mgr. Pavlína Sadilová, odborný garant projektu

Strana 1 z 2

Povinná publicita projektu

Image

Webové stránky vznikly v rámci projektu
Rozum a Cit pro školy CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011465

© 2020 Rozum a Cit, z. s.