opz barevne 72dpi

V průběhu posledních měsíců, které jsme v minulém článku nazvali kovidovým zemětřesením, se ukázalo, jak zásadní roli v nestandardní době hrála fungující komunikace, a to nejen ve školství, na které se projekty Rozum a Cit pro školy a Rozum a Cit pro školy v Praze zaměřují.

KOMUNIKACE, KOMUNIKACE, KOMUNIKACE… O TÉ TO VŠECHNO BYLO…

V období covidové karantény se všechny naše světy najednou propojily; naše role ztratily význam; každý z nás byl primárně „člověkem“. Začali jsme si uvědomovat rozdíly v našich možnostech, učili jsme se brát ohledy na ostatní, učili jsme se identifikovat potřeby, rizika, překážky a zároveň hledat způsoby, jak je překonat. Začali jsme se víc zajímat o ostatní, začali jsme klást spoustu otázek. Proč nemůžeš? Jak ti můžu pomoci? Jak by to šlo? Co potřebuješ k tomu, aby ses mohl připojit? Co ti brání na tom pracovat? Padala spousta otázek a spousta odpovědí, rozvíjela se spousta rozhovorů, díky kterým jsme měli možnost poznávat a rozvíjet sebe i ostatní, díky kterým jsme se učili pojmenovávat naše potřeby, plánovat, pracovat se svým přirozeným biorytmem, optimálně využívat svůj potenciál i přijímat zodpovědnost za svá rozhodnutí.

Rozvoj komunikace byl naprosto klíčovým prvkem minulých měsíců. Pokud se dařilo komunikaci rozvíjet, posilovalo nás to a krizové období jsme zvládli dobře. Pokud se to nedařilo, dostávali jsme se do problémů; čím víc komunikace nefungovala, tím více se problémy prohlubovaly. Velmi ohroženou skupinou byly i děti s problémy v učení a chování a jejich rodiny, tj. cílová skupina projektů Rozum a Cit pro školy resp. Rozum a Cit pro školy v Praze, které právě neefektivní komunikace se školami po dobu jejich uzavření dostávala do značně problematických situací přinášejících potencionální důsledky do budoucna Souborem inovativních metod práce s dětmi, který v rámci projektů Rozum a Cit pro školy vytváříme, chceme inspirovat pedagogické pracovníky, aby ve své práci využívali určité kompetemce a s nimi související i techniky, postupy a přístupy, které jsou pro řadu z nich nové. A onu novost přináší i oblast  rozvoej jejich komunikačních dovedností. Jednou z velkých výzev pro pedagogické pracovníky je dovednost využívat v komunikaci (nejen) se žáky otevřené otázky, které jsou základem jakékoliv efektivní komunikace.

Nejen, že posouvají rozhovor, ale také nám umožňují více poznat našeho partnera v komunikaci – jeho názory, ale i jeho duši. Stává se tak v naších očích více „komplexním člověkem“ a my zase v těch jeho. Díky tomu jsou obě strany více motivované ke shodě a hledání řešení.

Jaký je vlastně rozdíl mezi otevřenými a uzavřenými otázkami?

Uzavřené otázky

  • Používáme, pokud chceme získat jednoznačnou odpověď, konkrétní fakta nebo informace.
  • Odpovídá se na ně „ano“, „ne“, či jinou krátkou, jednoslovnou odpovědí.
  • Nepodněcují mluvčího, aby se rozpovídal. Získáme sice jednoznačnou odpověď, ale žádné další informace o mluvčím.
  • Často ukončují konverzaci.

Příklady:

"Koho si vybereš?", "Mluvil jsi s Adamem?", "Kamarádí Eliška s Honzou?"

Otevřené otázky

  • Jsou ideálním způsobem, jak druhé vtáhnout do rozhovoru.
  • Používáme je tehdy, pokud chceme od mluvčího získat širší, hlubší informace.
  • Vyžadují od mluvčího plnohodnotnou odpověď, obsahující jeho informace, pocity nebo vědomosti.
  • Jsou to objektivní otázky, které mluvčího nenavádějí k určité odpovědi, ale "nutí" ho vyjádřit se vlastními slovy a dle svého uvážení.
  • Začínají obvykle výrazy: proč, jak, co, čím, jaký, popište, povězte mi, co si myslíte o, atd.

Příklady:

"Co se dělo, když jsem odešel?"

"Proč se Ondra nenaučil na zkoušku?"

"Pověz mi, jak se ti líbí nová paní učitelka?"


Buďme opatrní při používání výrazů "proč" a "jak"!

V některých souvislostech výrazy "proč" a "jak" totiž podněcují k vyjádření názorů a k zaujímání obranných postojů! Např. "Proč jsi to udělal?" (nutí obhajovat se) vs. "Jaké okolnosti ovlivnily tvoje rozhodnutí?" Co tě vedlo k tomuto rozhodnutí?

Co když otevřené otázky nefungují?

Může se stát, že respondent nemusí rozumět, kam otázkou míříme, pak je nutné svůj dotaz objasnit a otázku více zkonkretizovat. Může se ale stát i to, že tématu nerozumí, nemá dostatek informací k odpovědi, nebo je pro něj téma příliš osobní. Ani pak se odpovědi nedočkáme, i když bude otázka velmi dobře formulovaná. Může se stát ale i pravý opak – respondent svou odpověď "rozkošatí" natolik, že nás odvede od původní otázky.

Pokud tedy chcete, aby respondent odpovídal stručně a k věci, musí být vaše otázka dostatečně konkrétní!

Vypadá to velmi jednoduše, že?

Přitom v praxi používáme daleko častěji otázky uzavřené, např. Chceš k snídani jogurt? Vrátíš se z práce jako obvykle? Počítáš s tím, že o víkendu jedeme k babičce? ...nebo s použitím "obviňujících" výrazů "proč" a "jak", např. "Proč ses nenaučil na tu písemku? Jak to, že sis zase zapomněl ten sešit?" atd.

Tak pojďme trénovat!

Naše země se postupně probouzí k životu po období nucené pauzy způsobené pandemií nového koronaviru. Míra stresu, kterou toto období přineslo, je podobná té, jakou zažívají lidé při živelných katastrofách. Možná bychom tedy mohli situaci metaforicky nazvat "kovidovým zemětřesením". Zasáhlo snad všechny oblasti našeho života, školství nevyjímaje. Důsledky onoho pomyslného zemětřesení právě ve školství dolehly na mnohé z nás, bez ohledu na to, jestli jsme v roli žáka, studenta, rodiče, prarodiče, pedagoga nebo zaměstnavatele rodičů dětí, které zůstaly díky uzavření škol doma.

Kovidovým zemětřesením byly citelně narušeny základy generacemi a léty zažitých, zautomatizovaných a v řadě případů i nedotknutelných procesů. Byly a jsou bazálně ohroženy naše jistoty a v mnoha ohledech byly zničeny i známé zajeté koleje, které nás vedly životem a dávaly alespoň základní pocit bezpečí.

Co nyní s tím?

Máme dvě možnosti. Buď se snažit stůj co stůj vrátit k původnímu životu - odklidit trosky, zasypat díry, vyměnit pár střešních tašek či okapů a svařit staré známé koleje… nebo situaci využít a otevřít se novému.

V případě školství by se takový pokrok mohl udát například v oblasti nároků a způsobu vedení výuky i komunikace s žáky, s rodiči i pedagogickými pracovníky, resp. zaměstnanci školy navzájem.

Vždyť inovativní metody práce s žáky a studenty se snaží být zaváděny v našem školství už dlouho. Dlouho se též volá po individuálním přístupu k dětem, po efektivnější komunikaci školy a rodiny, po flexibilnější a otevřenější výuce, která by nekladla důraz jen na vědomosti, ale soustředila se i na rozvoj kompetencí k celoživotnímu učení, kompetencí pracovních a sociálních vč. rozvoje tak důležité emoční inteligence. Na některých školách se jistě výše zmíněné dařilo, daří a věříme, že dařit bude. Nicméně, úroveň škol je stále ještě různá, což potvrdila i nastalá situace.

Které momenty situace způsobené kovidovým zemětřesením nahrávají variantě otevření se novému?

Například on-line výuka, která byla do té doby považována za příliš složitou, neosobní a neefektivní. Najednou hrála prim. I přes prvotní potíže se ukázalo, že řada škol dokáže být v tomto ohledu flexibilní, technicky zdatná.

Dětem se naskytla šance, aby se staly samostatnějšími, vynalézavějšími, zodpovědnějšími, zdatnější technicky i sociálně. Rodičům a učitelům se v mnoha případech také podařilo prohloubit vzájemné vztahy a vzájemně se lépe chápat.

Jak je to možné?

Odpověď je nasnadě! Situace nás totiž přivedla k nutnosti KOMUNIKOVAT. A to ne lecjak. Museli jsme začít hledat nejrůznější způsoby, jak se efektivně propojit, být při tom kreativní, ale i tolerantní, ohleduplní ke schopnostem druhých, což nás dovedlo k nutnosti překonávat frustrační toleranci a hledat kompromisy.

V tomto ohledu nemůžeme nepřipomenou problematiku dětí s problémy v učení a chování a jejich rodin (tj. cílovou skupinu projektů Rozum a Cit pro školy). Právě je mohla neefektivní komunikace se školami po dobu jejich uzavření dostávat do značně problematických situací, které mohou znamenat řadu důsledků do budoucna.


Výzva pro projekty Rozum a Cit pro školy…

Pro naše projekty Rozum a Cit pro školy a Rozum a Cit pro školy v Praze byla nastalá situace velkou výzvou. Vyvstala otázka, jak se na situaci podívat inovativně. Nakonec jsme došli k závěru, že v určitých momentech je projekt velmi univerzální a pro jeho realizaci je v zásadě jedno, jedná-li se o situaci klidu nebo kovidového či jiného zemětřesení. Toto zjištění je pro nás velkým povzbuzením i výzvou zároveň, protože si uvědomujeme, že metodiky, které v rámci projektů vznikají a kladou si za cíl právě podporu dětí s problémy v učení a chování a jejich rodin, tím nabývají ještě více na aktuálnosti.

První veřejná akce projektu Rozum a Cit pro školy, resp. Rozum a Cit pro školy v Praze se konala ve dnech 22. 1. 2020 (pro Prahu) a 23. 1. 2020 (pro Středočeský kraj) v konferenčním sále Boutique hotelu ABSOLUTUM v Praze.

Přes aktuální chřipkovou epidemii a závěrečné klasifikační porady ve školách se první oficiální představení projektu těšilo velkému zájmu potenciálně spolupracujících škol i návazných organizací. Na každém z kulatých stolů se sešlo okolo 30 účastníků. Naším hlavním záměrem bylo seznámit posluchače s konceptem a principy představovaného projektu, který si klade za cíl komplexně podpořit děti s problémy v učení a chování ve škole a jejich rodiny, resp. ověřit, zda zavedení cílené podpory těchto dětí povede k eliminaci identifikovaných problémů a tím i ke zlepšení kvality života a spokojenosti těchto dětí a jejich rodin.

Vzhledem k tomu, že poznatky, které jsme získaly na obou akcích jsou velmi podobné, prolínají se a tím se potvrzuje i jejich relevantnost, považujeme za efektivní a přínosné jejich společné shrnutí.

Na úvod každého kulatého stolu jsme posluchače seznámili s posláním, poté i s jednotlivými sekcemi organizace Rozum a Cit z. s.

Stěžejním příspěvkem programu byla prezentace základních principů a oblastí zamýšlené metodiky projektu, kterou představila Mgr. Jana Divoká, hlavní garant a tvůrce projektu.

V dalších příspěvcích se poodhalila i řada dalších témat související s problematikou dětí s problémy v učení a chování a jejich rodin. Na téma jsme se podívali z různých stran, z různých úhlů pohledu a s různým zaměřením pozornosti.

Jaké místo má v projektu koučovací přístup? Jak by jeho osvojení si pedagogickými pracovníky mohlo změnit komunikaci s dětmi s jakýmikoliv problémy?

Jak se na problematiku dětí s problémy v učení a chování ve škole a jejich rodin dívá psychoterapeut? Čím může být dětem nebo jejich rodinám psychoterapie přínosná?

Představitelé organizace STOB velmi poutavě vyprávěli o tom, jak souvisí s poruchami pozornosti dětí nejen obsah jejich svačinových krabiček, ale i způsob jejich stravování a celkový života.

Co bylo důvodem, proč se některé školy rozhodly pro spolupráci s naším projektem ještě před oficiálním představením projektu? Jaký přínos v něm vidí? O očekáváních škol, které by s námi rády spolupracovaly se rozvinula zajímavá diskuse, stejně jako o zkušenostech, přínosech a rizicích, které některé školy již s podobných "zásahy" odborníků "z venku" již mají.

Velký zájem vyvolal i příspěvek maminky, profesí sociální pracovnice, která zažila komplikace provázející dítě s problémy ve škole (školní fobie) na vlastní kůži. Sdílela s námi příběh jejich cesty za překonáním řady překážek, pochybností a komplikací. Jejich cesta měla šťastný konec. I proto byla obrovskou inspirací pro všechny posluchače, ať už z řad rodičů, pedagogů nebo odborných pracovníků. 

Posluchače jsme po celou dobu akce podporovali k aktivní účasti v diskusích. Díky tomu se závěr akce nesl v duchu „nekonečné“ diskuse nad problematikou dětí s poruchami chování a učení ve škole v nejrůznějších souvislostech, do kterých tato problematika přesahuje. Diskutující účastníci přinesli řadu velmi zajímavých a podnětných návrhů, které by si svým obsahem ale zasloužily samostatný projekt.

Mezi nejočekávanější přínosy projektu se řadí individuální podpora pedagogických pracovníků, kteří s dětmi pracují přímo na školách. Z názorů diskutujících vyplynula akutní potřeba podpořit pedagogy v individuálních případech, dát jim k dispozici jakousi "mapu", jak se rychle orientovat (v podobě vyvíjené metodiky) a zároveň možnost konzultace dalším odborníkem, poskytnout jim nadhled, "nezaujaté oko" a možnost individuálního mentoringu. Předpokládá se, že to všechno povede ke zvýšení kompetencí a tím i sebevědomí pedagogických pracovníků v náročných situacích.

Pozornost posluchačů se zaměřovala také na výhody mezioborové spolupráce, kdy jednotliví specialisté propojí své odborné kompetence nad individuálním případem na základě sdílení informací a toto "propojení" nebude nadměrně zatěžovat děti a jejich rodiče opakovaným vyprávěním "o co jde". V této souvislosti se nejčastěji vyzdvihovala očekávaná komplexnost podpory hned v několika souvislostech. Komplexnost podpory nejen pro dítě, ale také pro pedagogy i rodiče, tzn. komplexnost podpory celého systému, který kolem dítěte funguje.

Zajímalo nás samozřejmě i to, kde posluchači vidí možná rizika projektu. Nejčastěji se opakovaly obavy z neochoty rodičů spolupracovat, resp. primárně připustit problém, dále z "uzavřenosti" a rigidity současného školského systému a nedostatečné motivovanosti, vyhoření a únavy učitelů.

Objevila se i spousta podnětných námětů k zamyšlení. Posluchači opakovaně doporučovali propojení projektu s pedagogicko-psychologickými poradnami a speciálně pedagogickými centry, tedy pracovišti, která již mají zasíťované školy a podchycené žáky s poruchami chování a učení ve škole.

Diskuse se rozvíjela i kolem situací, ve kterých děti a jejich rodiny mohou potřebovat podporu. Mezi aktuální témata se v současné době řadí problematika dětí z rozvádějících se rodin, děti ve střídavé péči a v dalších složitých životních situacích, do kterých se rodiny dostávají (nemoci, úmrtí, tragédie, postižení sourozenců atp.). Poptávka byla i po pravidlech spolupráce školy s OSPODem, po možnostech seminářů pro rodiče, svépomocné skupiny atd.

Povinná publicita projektu

Image

Webové stránky vznikly v rámci projektu
Rozum a Cit pro školy CZ.03.2.X/0.0/0.0/17_076/0011465

© 2020 Rozum a Cit, z. s.