… a také téma, které je v současné době více než aktuální. Děti se vrací do škol po dvou měsících distanční výuky. My, dospělí, předpokládáme, že se děti těší na své spolužáky a návrat do školních lavic vítají. Mnohé děti ale prožívají v těchto dnech velké úzkosti s tímto návratem spojené. Předpokládáme, že dopady distanční výuky, nucené sociální izolace a ztráty základních školních návyků budou jedním z témat, se kterými se budeme na školách zapojených do projektu Rozum a Cit pro školy často potkávat.

Věříme, že následující text může být inspirací, jak na úzkost u dětí nahlížet a především, jak s ní pracovat, ať už jste v pozici rodiče nebo učitele…

Hlavním důvodem, proč máme z úzkostí tak velký strach je fakt, že vyvolávají velké NEZNÁMO. Uvádí nás do silné nejistoty a pocitu ztráty kontroly nad vlastním životem. Nevíme, CO SE DĚJE, PROČ SE TO DĚJE A CO SE S TÍM DÁ UDĚLAT.

Přestože úzkost je častokrát komplexním a velmi složitým problémem, v mnoha případech můžeme naše děti jednoduše podpořit a z úzkosti je postupnými kroky vyvést.

Úzkost je spletenec našich nevědomých myšlenek a pocitů, které si v nás žijí svým vlastním životem. Čím více nepříjemných, neprobádaných a neuspořádaných myšlenek a pocitů v sobě máme, tím větší chaos, nejistota, strach, panika či přehlcení zasahuje do našeho vnitřního prostoru.

Poslední týdny se objevuje čím dál více úzkostí u dětí, které si neumí s takto silnými a nepříjemnými pocity poradit. Pokud u vašeho dítěte vnímáte zvýšenou citlivost, pocity bezmoci, zvyšující se nejistotu a strach, můžete jim poskytnout „první pomoc“ následujícími kroky.

VNÍMEJTE, CO SE VÁM VAŠE DÍTĚ SNAŽÍ ŘÍCT.

Je velký rozdíl mezi posloucháním, co vám vaše dítě říká a vnímáním toho, co se doopravdy děje. Vytvořte pro vaše dítě takový „prostor“, kde se bude cítit bezpečné a přijímané a dokáže se vám otevřít. Vnímejte, kdy k těmto okamžikům dochází. Může to být při hře, při sledování oblíbeného pořadu nebo večer při usínání. Využijte těchto momentů, kdy se dítě začne otevírat jako květina a sdílet s vámi svůj vlastní příběh. Vaše role je být tichým posluchačem.

PŘÍJÍMEJTE VŠE, CO VAŠE DĚTI CÍTÍ.

Nehodnoťte, nebagatelizujte a nekomentujte NIC, co vám vaše dítě sděluje. Jednoduše buďte v jeho blízkosti a vnímejte ho všemi smysly. Na jeho slova reagujte přijímajícími a potvrzovacími dovětky typu „chápu co říkáš, musí to být pro tebe velmi těžké, věřím ti“. Když budete dostatečně PŘÍTOMNÍ, vaše dítě samovolně pocítí důvěru a bezpečí, ve kterém se uvolní a postupně budete oba získávat potřebné informace.

DEJTE DÍTĚTI POCIT, ŽE JEHO SITUACE MÁ ŘEŠENÍ.

Pozvolna, když se příběh začne rozplétat, i kdyby to mělo být zpočátku jen pár strohých vět, dejte vašemu dítěti pocit, že jeho „situace“ má ŘEŠENÍ. Bez problému přiznejte, že zatím nevíte, co udělat, ale určitě víte, že to společně zvládnete!

UJISTĚTE VAŠE DÍTĚ, ŽE NA TO NENÍ SAMO.

Nikdo nechce být na své problémy sám. A už vůbec ne dítě, které nerozumí, co se s ním vlastně děje. Dejte vašemu dítěti pocit vědomí, že má ve vás oporu. Že to zvládnete spolu. Že jste tam s ním. Že celá rodina je TADY, připravena udělat cokoliv, aby získalo podporu, kterou potřebuje.

POMOZTE VAŠEMU DÍTĚTI POCHOPIT, CO SE S NÍM DĚJE.

Úzkost, panika a pocity bezmoci primárně vznikají v momentech, kdy vůbec netušíme, co se s námi děje nebo když neznáme řešení. Přiměřeně věku dítěte zkuste jednoduše vysvětlit, co se v něm na obecné rovině odehrává, přestože sami možná vůbec netušíte, o co jde. Vysvětlete mu, že uvnitř sebe má spoustu myšlenek, kterými se vědomě i nevědomě každý den vnitřně zaobírá a které mohou způsobit hodně neplechy. Pomozte mu pochopit, že povídáním o svých pocitech pomůže rozplétat klubko vlastní beznaděje. Vše je samozřejmě nutné přizpůsobit věku dítěte. U malých dětí můžete použít symboliku a klást jednoduché otázky:

Jakou barvu má tvůj pocit? Co pro tebe tato barva znamená? V jakých situacích se tato barva objevuje? Buďte hraví. Nemusíte být psychologem, stačí být PŘÍTOMNÝM VNÍMAVÝM RODIČEM, vaše intuice už vás navede.

PROPOJTE DĚTI S JEJICH VLASTNÍ SÍLOU.

Každé dítě má svou vnitřní sílu, o kterou se může opřít. My jsme tady od toho, abychom jim tuto sílu ukazovali a připomínali. V situacích, kdy děti řeší něco nepříjemného, jim zkuste připomínat jejich výhry, co již v životě dokázaly a co se jim podařilo překonat. Když se člověk necítí dobře, má tendenci na to zapomínat, pojďme to tedy našim dětem s láskou připomenout.

POSTUPNĚ ROZPLÉTEJTE PŘÍČINU.

Nikdy na dítě netlačte a nesnaže se rychle najít řešení. Východisko z každé situace se většinou samo objeví, když je oblast problému dostatečně probádána. Pokud se vám společně podaří najít co nejvíce odpovědí na „CO“ (co se v tobě děje, jaké jsou tvé myšlenky, kdy se nepříjemné pocity objevují), „JAK“ se bude postupně samo odkrývat (jak to vyřešíme, co s tím budeme dělat).

Pokud je dítě ještě malé, nedokáže na svůj vlastní problém dostatečně nahlédnout. Pomozte mu hrou. Můžete použít jednoduché otázky typu „Co by udělal tvůj oblíbený superhrdina? Jakou podobu (nějaké monstrum z pohádky) má ten tvůj ošklivý pocit? Co by dokázalo toto monstrum zneškodnit? Kdo nebo co by nám s tím mohl pomoci?“ Velmi nápomocné může být také použití škály, kterou krásně zvládají i malé děti. "Jak moc je silný ten zvláštní pocit uvnitř tebe od jedničky do desítky? Jaký nejmenší krok můžeme teď udělat pro to, aby to bylo o jedno číslo vyšší (abys povylezl na žebříku o stupínek výš)?" Odpovědi mohou být různé, od jednoduchých kroků „Můžeme se obejmout, můžeme si zazpívat naši oblíbenou písničku“ až po konkrétní fakta „potřebuji, abys se mnou trávila více času“, „potřebuji, aby zítra nebyla matematika“. Jednoduché otázky častokrát přináší přímé odpovědi. Když máme odpovědi, můžeme hledat řešení.

Příklad dám na čtrnáctiletém chlapci, který začal být v období distanční výuky velmi úzkostný a rapidně se mu zhoršoval prospěch. Nikdo nechápal, co se mu děje. Postupem času vyplynulo, že se dítě nedokázalo zorientovat v množství udělovaných úkolů, které získával ze školy. Informací bylo tolik, od různých učitelů, v různém čase a z různých zdrojů, že chlapec byl vnitřně přesycen a jednotlivé podněty už nebyl schopen přijímat. Vzrůstající stres cítil, ale vzhledem k jeho věku nedokázal vyhodnotit konkrétní stresory a příčinu svých problémů. Nerozuměl svému vnitřnímu světu ani sám sobě a začal tak upadat do beznaděje a pocitů selhání. Postupným rozklíčováním celé situace rodiče napomohli synovi s organizací školního týdne, udělali potřebné změny v komunikaci s pedagogy a vše se postupně vrátilo do rovnováhy – dítě se zklidnilo, jelikož pochopilo, co se s ním děje, jaká je příčina, a že jeho problém má řešení.

Dalším příkladem je desetiletá holčička, která se čím dál více uzavírala do sebe a téměř přestávala komunikovat. Postupně z celé situace vyplynulo, že se dívka cítila „neviditelná“ a upadala do svého vnitřního světa plného bezmoci. Vzhledem k současnému dění, kdy rodiče řešili stresovou situaci, jak skloubit svá zaměstnání s třemi dětmi na distanční výuce, vznikl v rodině obrovský chaos a zmatek. Rodiče řešili jen to nezbytné a na nejdůležitější chvilky se svými dětmi nebyl čas. Holčička se trýznila vnitřními pocity, že už ji nikdo nemá rád, že přestává existovat. Postupné kladení jednoduchých otázek přineslo rodině důležitá uvědomění, přimělo rodiče udělat potřebné změny a začalo se svými dětmi více komunikovat a lépe trávit volný čas. Celá situace se postupně stabilizovala.

Takových situací je dnes opravdu mnoho a častokrát mají v této náročné době JASNÁ a "jednoduchá" ŘEŠENÍ!

Vidět naše vlastní děti smutné či úzkostné je pro nás rodiče psychicky velmi náročné. Proto nikdy nezapomínejte na další, velmi důležitý bod v rámci první pomoci s dětskou úzkostí. SAMI SOBĚ DOPŘEJTE PODPORU. Rozlište, kdy jste schopni situaci zvládnout sami a kdy je dobré poradit se s odborníkem. Nezapomeňte na psychohygienu. Podporu svým dětem dokážete poskytnout nejlépe, když sami budete v rovnováze. Musíte mít z čeho brát, abyste mohli dávat. Když budete panikařit a sami se utápět v úzkosti, že nejste dobrý rodič, nic tím nevyřešíte. Připomínejte si, že jednáte nejlépe, jak v daný moment dokážete.

Pamatujte si, KAŽDÁ SITUACE MÁ ŘEŠENÍ. NEJSTE NA TO SAMI. PODPOŘTE SEBE, PODPOŘTE VAŠE DĚTI. Nejlépe tak, že si BUDETE DŮVĚŘOVAT, NASLOUCHAT SI A VZÁJEMNĚ KOMUNIKOVAT.

Autor textu: Mgr. Petra Flemrová, odborný garant pro školy